Své tělo nyní vnímám jako důležitého prostředníka, který mi pomáhá objevit cestu k pochopení sebe sama. Uvědomuji si mnohem lépe vlastní hranice a limity, a to nejen po stránce fyzické, ale i psychické. Bezbolestný a přirozený pohyb je pro mne dar, který ale obvykle zdravý člověk pokládá za něco, co je zcela automatické.

Díky koncentraci na své tělo a pohyb jsem se naučila odhalit, které z mých pohybových návyků mohou vést k přetížení či bolestem. Následně můžu pohyb upravit tak, aby byl ekonomičtější a ladnější, držení těla pak estetičtější. Zároveň jsem pozorností pouze v přítomném okamžiku, takže pro neustále se honící myšlenky a starosti zde není místo. A právě v tomto okamžiku má celý organismus prostor pro svoji regeneraci. Jsou to pro mě chvilky odpočinku a relaxace, které si můžu dopřát i během dne.

Díky náročnému dětství jsem se od svého fyzického i psychického prožívání odpojila. Bylo to pro mě převážně období samoty, neporozumění a potlačovaného smutku, který jsem se podvědomě snažila ukrývat.

Nerespektovala jsem své hranice, překračovala vlastní limity. Tělo jsem brala spíše jako prostředek k dosahování cílů. Byla jsem na sebe dost tvrdá. Přes týden jsem celkem intenzivně studovala a téměř všechny volné dny včetně prázdnin pracovala, abych si na školu a další nezbytnosti kolem vydělala.

Jakmile jsem mohla tento tlak na sebe povolit, zanedbávané tělo se ozvalo. Objevily se zdravotní potíže a bolesti. Mé trávení bylo narušené nepravidelným a tenkrát i nekvalitním stravováním. Často mě bolívala bederní páteř. Z krevních testů mi dokonce jednou zjistili středně těžkou anémii. A krátce poté, co jsem nastoupila do práce, musela jsem se dvakrát léčit se zánětem šlach ruky. Také se mi opakovaně vracely angíny a po nich zůstavaly čepy na mandlích. Asi pátá ORL lékařka mi na závěr vyšetření sdělila, abych si na ty čepy zvykla, protože se s nimi nic moc dělat nedá a má to tak spousta dalších lidí.

I když jsem navštěvovala lékaře, nějak jsem tušila, že léky a pouhé řešení následků mých potíží úplně nepovede k cíli... A na zdravotní potíže se mi zvykat nechtělo.

Vždy jsem tíhla k medicínským oborům a chtěla pomáhat lidem. Myslela jsem si, že se stanu zubní lékařkou. Což, jak se později ukázalo, nebylo přání moje, ale mého nejbližšího okolí. Životní cesta ale mé směřování ovlivnila zcela nečekaným způsobem, a tak jsem se dostala ke studiu fyzioterapie.

A abych mohla pomáhat druhým, musela jsem nejdříve pomoci sobě. Studium tohoto oboru mě totiž začalo postupně, ale spíše teoreticky, sbližovat s vlastním tělem. 

Moje specifické zaměření přišlo s volbou bakalářské a diplomové práce, kterou jsem věnovala bolestem zad z pohledu psychosomatiky. S velkým nadšením jsem prostudovala stohy odborných knih a článků. Zajímala mě ale také literatura, která vycházela ze skutečných životních příběhů různých autorů.

Oba směry jsem si společně také s mými zkušenostmi začala dávat dohromady. Získané vědomosti jsem aplikovala povětšinou nejdříve na sobě, poté i na svých pacientech. Začaly se mi tak ukazovat některé pravidelně se opakující souvislosti mezi psychickými potížemi a pohybovým aparátem. Ale ne jenom tam. Propojeno je celé tělo.

Postupně jsem také pochopila, že jsem to právě já, kdo z velké části může ovlivňovat svůj zdravotní stav. Už jsem nebyla jen pasivním pozorovatelem.

Další zlom přišel při mé první lekci jógy, kterou jsem coby milovník výrazně dynamických sportovních aktivit do té doby zatracovala. Nikdy by mě nenapadlo, že si jógu oblíbím natolik, abych absolvovala instruktorský kurz a stala se její lektorkou. Byla to převážně ona, která mě zcela nenápadně začala propojovat s vnímáním těla a pozorováním mysli. Dnes cvičení neberu jako rutinu, ale jako příjemné setkání s sebou sama.

Ze svých zkušeností jsem pochopila, že tělo není jen nástroj k dosahování vnějších cílů, ale také důležitý prostředník, který nám pomáhá objevit cestu k sobě. Myslím si, že jedině tak můžeme zhodnotit, zda-li jsou tyto naše cíle skutečným přáním naší duše. Pokud tomu tak není, je dost pravděpodobné, že se v těle mohou objevovat nějaké zdravotní potíže.

Když si ještě vzpomenu na původní plán mého studia, totiž že se stanu zubařkou, musím se tomu smát. Co mám ráda na své práci, je právě komunikace s lidmi. A na zubařském křesle se toho o lidech opravdu moc nedozvíte...

Ve své praxi pravidelně vidím, jak důležité je získat od pacienta co nejvíce informací nejen z oblasti fyzické, ale i psychické. A klíčem k opravdovému úspěchu léčby je podle mého názoru terapeutický přístup, který nejenže respektuje psychosomatický podklad nemocí, ale aktivně navádí klienta na jeho specifickou cestu za vnímáním a pochopením vlastního JÁ.

Pokud žijeme v souladu se sebou samými, pak to znamená, že dobře známe nejen naši fyzickou, ale i psychickou stránku . A čím lépe známe tyto oblasti, tím snadněji se nám daří udržovat stav zdraví či alespoň snáze nalézt příčiny zdravotních potíží. A moje pracovní zkušenosti mi jednoznačně potvrzují fakt, že proces uzdravení probíhá mnohem rychleji a úspěšněji u lidí, kteří v různé míře umějí vnímat SEBE SAMA.

Ráda se stanu průvodcem i na té Vaší cestě.

S respektem k Vám i Vašemu tělu,

Martina