O důležitém vlivu naší psychiky na tělo se hovoří čím dál tím více. Mnoho lidí si začíná tuto spojitost také uvědomovat i u sebe samých. Někteří pacienti mi pak „přiznávají“, že za jejich bolestivé potíže může určitá psychická zátěž. Asi nejčastěji jsou to problémy v zaměstnání či v rodině.
Pro fyzioterapeuta je tak téměř nemožné se s těmito vlivy u svých pacientů nesetkat. Na druhou stranu ale panují kolem psychosomatiky i nejrůznější předsudky. Někdy ze strany lékařů či jiných zdravotníků, kteří si mohou zaměnit psychosomatiku se simulantstvím a jindy ze strany pacientů samotných, kteří se mohou cítit, že když nezvládají své denní potíže, pak jsou zřejmě „padlí na hlavu“.
Psychosomatika se zabývá především tím, jak je člověk schopen zvládat různé životní okolnosti ve vztahu k jeho zdraví a nemoci.
Vzpomínám si na jednu pacientku, která trpěla na bolesti kyčelních kloubů. Ty se ale jako zázrakem vytratily v momentě, kdy odjela na zimní dovolenou lyžovat. A ani dlouhá cesta v autě či fyzická zátěž během lyžování jí potíže nečinila. Vše bylo skvělé do té doby, než jí dovolená skončila a ona se musela vrátit do práce… Simulovala skutečně tato paní své potíže a jak mohly souviset s její prací?
Psychosomatické souvislosti bývají v některých interpretacích podávány dost obrazně. V tomto případě bychom si to mohli vysvětlit tak, že pacientka již nebyla ve své práci spokojená, ale zároveň se bála ji opustit. Symbolicky se tedy nemohla z místa posunout někam dál a objevily se bolesti kyčlí. Jenomže ono to u tak komplikovaného systému jako je naše tělo často nebývá zas až tak jednoduché.
Symbolický výklad sice může v terapii někdy napomoct, ale fyzioterapeut pracuje hlavně s tělem, takže musí pátrat ještě i po jiných souvislostech. Přirozeně pak vyvstávají další otázky. Co tedy konkrétně způsobuje bolesti v pohybovém aparátu, když člověk zažívá psychicky obtížnější období nebo nějaké výraznější změny ve svém životě?
Na vině bývá obvykle stres a následná reakce na něj, zvláště pokud stresující faktory působí po delší dobu. Přirozeně tak dochází ke zvyšování svalového napětí, a to především v těch svalových skupinách, které se účastní typických stresových reakcí v podobě boje nebo útěku před stresorem.
Často se pak ale toto zvýšené napětí určitého svalu nebo svalových skupin může přenášet i do vzdálenějších míst po těle a bolest tak může vzniknout v úplně jiné tělesné lokalitě. Takže tvrzení, že pokud někoho bolí kyčle, pak má potíže se hnout z místa, může, ale také nemusí vždy sedět, a bývá spíše obrazné.
Každý z nás jistě zažil přechodné stresové období, třeba v práci nebo v rodině. A je to zcela normální. Člověk se tak v těchto situacích cítí vyčerpaný a svým způsobem i vykolejený z jakési rovnováhy. Nemůže se plně soustředit na jiné věci nebo klidně spát.
To ale ještě neznamená, že je psychicky nemocný. Zvláště pokud ho něco bolí na fyzickém těle a lékař se tváří nevěřícně, když nenajde žádný objektivní nález.
Fyzioterapeut tady má svým způsobem výhodu, protože ne vždy potřebuje nějaký viditelný důkaz pacientovy bolesti, třeba v podobě rentgenového snímku. Může tedy v těle zachytit i mírné projevy stresu ještě dříve, než se objeví změny výraznější, které již lze prokázat třeba na zmiňovaném rentgenu. (Velmi často je působení stresu zmiňováno například u výhřezů plotének, kdy zvýšené napětí určitých svalových skupin může napomáhat právě těmto potížím).
Pomoci pacientovi nalézt cestu dovnitř, totiž k sobě. A to (naštěstí pro nás fyzioterapeuty, protože obvykle nejsme psychologové) lze do jisté míry i přes tělo.
Typické rady ve smyslu změňte stresující práci nebo partnera, bývají sice dobře míněné, ale nebývají zas až tak účinné. Ke všem rozhodnutím si totiž musí člověk vyzrát sám. A zajímavé je, že naše tělo v tomto bývá v mnohém popředu. Takže nás někdy může skutečně zachránit až před psychickým kolapsem.
Velká změna obvykle vyžaduje celou kaskádu těch menších, aby k ní člověk mohl dospět. A každá změna vychází z určitého uvědomění.
O tom jsem se několikrát přesvědčila i sama. Ve snaze urychlit terapii jsem otevírala některá témata, na která ještě nebyli daní pacienti připraveni a poměrně často se o nich nechtěli vůbec bavit. Nyní mám před tímto mnohem větší respekt.
Zažíváte i Vy stres v rodině či práci, který by mohl mít spojitost s Vašimi tělesnými potížemi?
„Člověk sám je největším odborníkem na svůj život, tělo a mysl, nebo alespoň má ten nejlepší předpoklad, aby se jím stal, bude-li pečlivým POZOROVATELEM.“ Jon Kabat-Zinn
S respektem k Vám i Vašemu tělu,
Martina