Buďme nyní ohleduplní především sami k sobě

Zkouším se v tom chaosu posledních týdnů nějak vyznat. Všude kolem se to hemží mnoha různými a často i protichůdnými radami. Jedno nařízení střídá druhé…

Kdo má vlastně patent na koronarady?

Ani odborníci se na některých věcech neshodnou. Oslovují se (nebo spíše dohadují?) přes média a navzájem si doporučují mlčet. Kdo tady má vlastně patent na „koronarady“?

Přitom se k ožehavému tématu, zda nosit či nenosit roušky, vyjadřuje kdekdo. Ano, týká se nás všech. Ale… Obvykle se na něj díváme jen ze svého úhlu pohledu.

Pročítám příspěvky na sociálních sítích a nestačím se divit, k jakým dohadům dokonce i mezi přáteli vedou. Připomíná mi to přirovnání ke sklenici z půli naplněné vodou. Někdo ji vidí poloprázdnou a jiný zase poloplnou.

Pravda nebo pochopení a ohleduplnost?

Myslím si, že nemá velký smysl hledat tu svoji pravdu, ale mít pochopení i pro ten druhý úhel pohledu. Mít pochopení a být ohleduplný. A to nejen k druhým…

Jak často jsme ale vlastně ohleduplní sami k sobě? Mnohdy se přemáháme do nejrůznějších činností, i když nám není vůbec dobře. S koncem pracovní směny zjišťujeme, že jsme od snídaně téměř nic nejedli a hrnek čaje je stále smutně plný… (Vím, o čem mluvím. S jídlem jsem to u sebe už trochu vylepšila, ale ten čaj nacházím poměrně často stále nedopitý ☹.)

Když nebereme ohledy na sebe…

Nevíme, kde nám hlava stojí, tak jaké pak máme brát ohledy na sebe? Musíme vydržet! A když to zvládneme my, tak proč by vlastně druzí také nemohli?

Jsou ale lidé, kteří stejnou situaci tak dobře nezvládají. Jsou lidé, kteří mají úplně jiný pohled na věc. Jsou lidé, kteří mají starší rodiče o které se bojí, tak podporují nošení roušek. Jsou zdravotníci, kteří v nich musí být po celý den a pak je pro ně jen těžko pochopitelné, že někdo má problém si je vzít třeba jen na půlhodinový nákup. Jsou i ti, kteří jsou zcela zdraví a nošení roušek jim přijde naprosto zbytečné. (Ekonomiku a politiku záměrně vynechávám, protože by to byl článek opravdu nekonečný.)

Mám všechny ve svém okolí. Chápu jejich pohled na věc. Ale zdá se mi, že čím méně člověk bere ohledy na sebe, tím méně je schopen chovat se ohleduplně i k ostatním. Trvá si neochvějně na svých názorech, i když se třeba jedná o různé konspirační teorie.

Jak tedy můžeme být ohleduplní k druhým, když sami k sobě to tak dobře neumíme? Zapomínáme na sebe nebo často upřednostňujeme všechno krom nás?

Jakmile se s ohleduplností naučíme nahlížet na sebe a své vlastní tělo, pak ji můžeme skutečně v té upřímné a ryzí formě předávat s pochopením dál.

S respektem k Vám i Vašemu tělu,

Martina