Co mě naučila zlomená ruka?

Asi to znáte také velmi dobře. Něco Vás už pár dní bolí nebo se úplně necítíte ve své kůži. A teď stojíte před rozhodnutím – jít k lékaři, anebo ještě počkat? Třeba to přejde samo, že? Nechcete vypadat jako nějaký hypochondr, který s každou bolístkou utíká k doktorovi. Kdy je teda ten správný okamžik návštěvu absolvovat?

Sama jsem pár takových chvil už prošvihla a docela se mi vymstily… Třeba v období dospívání jsem hodně trpěla na bolesti v krku. Díky tomu, že jsem současně nemívala horečky či jiné těžkosti, nechtělo se mi tyto potíže vůbec řešit. Viděla jsem pouze samé nevýhody, které by mi léčba přinesla. Absence ve škole, strach z dohánění učiva, nemožnost chodit ven, sportovat a podobně. Tak jsem se snažila angíny přecházet.

Když přijdete pozdě

Když se mi po nějaké době potíže vracely a já měla čepy na mandlích v podstatě setrvale, rozhodla jsem se konečně potíže řešit. Navštívila jsem několik ORL lékařů, kteří při pohledu na mé mandle měli dost podobné výrazy mírného zděšení. Bylo mi řečeno, že se s tím moc dělat nedá. Mandle prý mají zhoršenou samočistící schopnost, protože se zvrásnily častým přecházením angín. Přišla jsem asi pozdě…

No a nyní tu stojím jako poměrně novopečená maminka s nákladem denních povinností, které vyžaduje péče o miminko, opuchající rukou a rozhodnutím, zda jít k někomu pro odbornou pomoc. Co se vlastně stalo?
Měla to být pohodová rodinná oslava kulatých narozenin, kdy jsme se s manželem těšili, že všem představíme náš malý přírůstek. A aby těch oslav nebylo málo, zrovna i náš kamarád slavil své kulaté výročí. Nechtěli jsme ho odmítnout. Rozhodli jsme se tedy, že i s prckem zkusíme zvládnout obě akce.

Nepřála bych to žádné nově stávající mamince

Začali jsme tou rodinnou a kolem podvečera se přesunuli na skok ke kamarádovi. Zrovna nám ukazoval částečně zrekonstruované bydlení, když jsem zjistila, že naše princezna dala plnou nálož do plenky. Ihned jsem začala s přebalováním, ale vzápětí si vzpomněla, že plenky zůstaly v kočárku v předsíni. Snad vlivem splašených mateřských hormonů jsem se úprkem vypravila do předsíně s nadějí, že toto nové bydlení nebude poznamenáno naší návštěvou.

A v tom se to stalo!

V papučích pro návštěvy mi v zatáčce podjely obě nohy a já s sebou plácla jak hruška na zem. Takovou ránu jsem fakt ještě nikdy nepocítila. Zůstala jsem ležet zcela omráčená úderem do hlavy a hned uvažovala, jestli nemám něco s lícní kostí nebo mě náhodou nečeká otřes mozku. Když jsem se konečně posbírala, zjistila jsem, že moje levé zápěstí začíná rychle opuchat a pohyb v něm je značně omezený a bolestivý. Byla mi zapůjčena zmražená zelenina a já z oslavy neměla už nic. Jen jsem stála před důležitým rozhodnutím.

Zásadní rozhodnutí

Má smysl jet teď někam k doktorovi? Je sobota večer. To by musela být jedině pohotovost! Ta je spíš pro akutní případy a já se tak ale necítím. Jsem celkem v pohodě. Na tu rodinnou oslavu bych se taky ráda vrátila. Ale co když je ta ruka opravdu zlomená? Jako fyzioterapeut potřebuji plnou hybnost bez potíží! Co budu dělat? Ze školy i z praxe vím, že jediný, kdo zná odpověď na moji otázku, je rentgen. A taky, že se tyto zlomeniny dost špatně hojí.

Ještě chvíli jsem váhala, ale když se spojil rozum s intuicí, nedalo mi to… Celá rodina jsme pak vyrazili na pohotovost. Sama jsem spíš byla nakloněna rozumu a přesvědčená o tom, že zápěstí bude jen zhmožděné. Po nahlédnutí do rentgenu mi však doktor bez váhání doporučil sádru! Prý se mu tam něco nezdá a musí se počkat zhruba týden na kontrolní snímek. Domů jsem se vrátila se sádrou a pořádnou depkou… Jak budu kojit? A co teprve přebalování? Kdo asi tak uvaří a tisíc dalších otázek. Byl to šíleně stresový týden, který, jak se později ukázalo, se protáhl na dalších pět k tomu.

Bez slz se to neobešlo

Manžel pracoval hlavně přes noc. Babička nám pomáhala jak se dalo. A já? Jediné, čeho jsem byla bez pomoci druhých schopná, bylo vozit malou v kočárku. Samozřejmě mi ji tam musel někdo položit. Jak já jsem tenkrát děkovala za šťastný výběr našeho lehkého kočárku. Ty ostatní tanky, které jsem v některých obchodech měla tu čest prozkoušet, bych jednou rukou neodtlačila. Asi nejhorší situace nastala, když mi malá začala uprostřed procházky v kočárku brečet jak tur. Ještě teď mám slzy v očích, když si vzpomenu, že jsem si ji chtěla vzít k sobě a pochovat. Nešlo to. Musely jsme obě vydržet.

Když tě vítá realita

Po týdnu tohoto naprosto vyčerpávajícího koloběhu jsme opět všichni jeli na kontrolní snímek. Ruka mě už téměř nebolela a já se začínala těšit, že zlomeninu nepotvrdí a sádru odstraní. Jaké překvapení však nastalo v ordinaci. „To je jasná zlomenina karpální kůstky, paní. Tak zase dáme do sádry, jo?“ Neee, chtělo se mi utéct někam daleko. Můj rozum však zavelel. Věděla jsem, že tento typ zlomeniny se sám opravdu nezahojí a minimální doba fixace je 8 týdnů. Domů jsem se znovu vracela se sádrou a taky s poučením…

Dnes jsem vděčná svému rozhodnutí

Když se dnes dívám zpětně na tuto skoro 2 roky starou událost, jsem vděčná svému rozhodnutí. Tenkrát jsem si uvědomila, že není podstatné, co si o mě lékaři či okolí pomyslí, když ta ruka zlomená nebude. Důležité je, že mé tělo bude vědět, že je na mne spolehnutí a že řeším potíže, když se objeví. Takže nemusí zapínat další varovné kontrolky a můžeme si vzájemně důvěřovat. Je přeci prostředníkem k mé duši. A já musím vědět, že se na sebe můžu spolehnout!