Co když je to s motivací ke cvičení úplně jinak?

Také někdy ztrácíte motivaci ke cvičení? Kila nejdou tak rychle dolů, jak byste si představovali? Zpevněné břicho (zvláště po porodu) vypadá jako nedostižný sen? Dřete a dřete v posilovně a svaly jako by si s Vámi hrály na schovávanou? A to neustálé protahování zadní strany stehen Vás už dovádí k šílenství?

Motivace ke cvičení se tak ztrácí jako pára nad hrncem a co naplat, ani začátek nového roku nadšení ze cvičení nepřinese nadlouho.

Objeví se nejrůznější povinnosti a my pro péči o domácnost, zahradu či rodinu začneme zapomínat na sebe. A někdy ani zakoupená permanentka nemá tu moc vyhrát boj nad okolnostmi, které se zdají být důležitější, nežli naše sny o lepší kondici či krásnějším těle.

Kam zmizelo…?

Co se stalo s tím počátečním nadšením, které jsme cítili snad v každé buňce našeho těla, když jsme se rozhodli začít s pravidelným pohybem? Kam se ztratila i ta jedna jediná hodina týdně, kterou jsme chtěli investovat do svého zdraví a větší spokojenosti se svým tělem?

Zdá se, že naše původní motivace nebyla dostatečně silná. Ale proč?

Chybná motivace?

Obvykle totiž volíme nějaký cíl, kterého chceme sportem dosáhnout. Bohužel, většinu těchto cílů nejsme schopni splnit hned za pár týdnů a někdy ani měsíců. Pokud nepozorujeme žádné radikálnější změny, pak často usoudíme, že to cvičení nemá zas až tak velký smysl.

Někdy do toho všeho ještě zasáhne nemoc či nějaké jiné starosti, kvůli kterým nemáme čas téměř na nic, a objevuje se tak začátek konce našeho odhodlání.

Dříve jsem mívala velmi často pocit, že jsem stále takovým věčným začátečníkem. Vystřídala jsem mnoho pohybových aktivit, ale u žádné příliš dlouho nevydržela. Je sice pravda, že shazovat kila jsem nikdy nemusela, ale chtěla jsem mít také hezky tvarovanou postavu a dobrou kondici. Bývala jsem soutěživý typ, a tak mě bavily kolektivní hry – samozřejmě převážně jen do té doby, kdy jsem vyhrávala😊. Žádné extra výsledky se nedostavovaly a moje motivace rychle opadala.

Nebylo to ono, a tak jsem stále začínala a končila bez viditelných změn.

Kdo s trpělivostí hledá, ten nakonec nachází…

Kdysi jsem v podstatě byla vnějšími okolnostmi donucena vyzkoušet lekci powerjógy, ke které jsem tenkrát zastávala celkem skeptický postoj. Stalo se však něco, co jsem vůbec neočekávala. Najednou jsem začala vnímat své tělo z úplně jiné perspektivy!

Nešlo zde o žádné týmové soupeření, výkon na čas nebo přesnou rytmizaci pohybů do hudby, jak jsem byla dříve zvyklá. Mým pomyslným soupeřem se stala pouze roztěkanost mysli, která se zaměřovala na nejrůznější starosti a obavy. Když se mi pak na malý okamžik podařilo přenést pozornost od přemýšlení k vnímání, našla jsem něco, co jsem do té doby velmi postrádala.

Byla to čirá radost z pohybu!

Byla to čirá radost z pohybu! A ta přišla právě v tom okamžiku, kdy jsem „vypla“ svoji mysl. Konečně jsem našla tu moji motivaci k pohybu! Měla jsem ji vlastně vždycky, jen jsem na ni zapomněla.

Vlastní ji totiž přirozeně každé malé dítě, které žije přítomností a vykonávanou činností bez ohledu na výsledky. Až výchova a společnost nás postupně učí (věřím, že v dobré víře!) hlavně díky pochvalám zaměřovat svoji pozornost převážně na naše výsledky. Pochvala i cílevědomost samy o sobě nejsou špatné, pokud se nestanou jediným důvodem našeho jednání. Pak začínáme ztrácet naši radost…

Znovu nalezená radost z pohybu ale i Vám pravděpodobně zaručí tu nejlepší a nejdéle trvající motivaci. Je to totiž jako s jakoukoliv jinou činností, kterou děláte rádi. I když máte jen kousíček času, děláte ji. A ani nemoc či nepořádek v domě Vás od ní natrvalo neodradí. A užitek této Vaší oblíbené činnosti nemusí být hned na první pohled vůbec patrný. Tedy kromě nadšeného výrazu ve Vaší tváři…

Jak ale nalézt radost z pohybu, když chybí?

Ne vždy máme ale radost z pohybu. Příčinou mohou být třeba i negativní zkušenosti se sportem z minulosti. Od pacientů často slýchávám, že neměli dobrého učitele na tělocvik, stydí se za své tělo nebo prostě mají jen pocit, že nejsou motoricky zdatní (nejčastěji se porovnávají s druhými).

Zde je pár mých tipů, které Vám mohou pomoci s nalezením motivace v radosti:

• Každý z nás je jiný, a především proto si najděte pohybovou aktivitu, která bude blízká Vašemu srdci. Obvykle je to taková, při které dokážete přenést svoji pozornost od myšlenek ke svému tělu a vnímání pohybu. Po cvičení pak pociťujete radost bez ohledu na to, jestli jste například během tréninku zhubli nějaké kilo nebo Váš tým vyhrál turnaj. A pokud opravdu nejste milovníky pohybu, postačí i chůze – třeba se psem.

Mně v tomto ohledu pomohla právě zmiňovaná jóga. Moc dobře si ale uvědomuji, že to nemusí být cesta pro všechny. Hledejte a zkoušejte sami na sobě. Třeba já jsem před jógou vyzkoušela mimo jiné také karate či break dance.

• Neupínejte se příliš ke konkrétním cílům na fyzickém těle, ale spíše hledejte důvody k radosti ze cvičení. A ty si také neustále připomínejte a zkuste tu radost opravdu prožívat tak, jako byste byli opět malými dětmi. Nemusí se sice dostavit vždy, i to je zcela normální. Někdy (možná často 😊) se Vám nebude chtít, ale právě to je důvod procítit radost z překonání sebe sama, že?

Někdy mám dny, kdy se mi do cvičení moc nechce. Když ale toto překonám, tak jsou to paradoxně ty chvíle, kdy se mi cvičí nejlépe a najednou se cítím i plná energie. Té, která mi chyběla v mé počáteční motivaci.

• Vnímejte vděk za to, že se můžete pohybovat. Zní to sice možná trochu divně, ale člověk si toto obvykle uvědomí až v okamžiku, kdy se někde zjeví zdravotní problém.

Nikdy bych nevěřila, co všechno nejsem schopna bez levé ruky udělat, dokud jsem si ji nezlomila. I když to nebyl zrovna příjemný zážitek, občas si na něj vzpomenu a díky vděčnosti pak mnohem snáze pocítím i radost z pohybových možností mého těla.

• To, že jednou či dvakrát vynecháte své cvičení, neřešte. Vy přeci víte, že Vás zvolená pohybová aktivita baví natolik, že se k ní zase brzy vrátíte!

Když jsem začínala druhý trimestr těhotenství, lékařka mi preventivně doporučila s lektorováním jógy na přechodnou dobu skončit. I když mi bylo těch pár měsíců líto, že jsem nemohla plně cvičit (pár bezpečných pozic se dá najít snad vždy), nebyl pro mě poté problém se k józe znovu vrátit. Těšila jsem se…

• Každý den ale nemůže být „růžový“. Někdy se ta radost i přes dlouhé hledání prostě nedaří najít. A tady nemá smysl se ke cvičení nějak přemáhat nebo si něco nalhávat. Je to zcela přirozené a hlavně si to nevyčítejte. Důležité ale je, aby se z toho nestalo pravidlo a zároveň omluva či důvod k Vaší nečinnosti.

Jak jsem se již zmiňovala výše, někdy se mi do cvičení (přiznávám – i jako lektorovi!) opravdu nechce, a i to jsem se také naučila v určitých situacích respektovat. Vím ale, že další dny to bude zase jinak a už si nemusím nic vyčítat.

Zhubnout do plavek, zpevnit celé tělo, vytvarovat břicho či boky, dát se do kondice? Co když všechno toto pak může být vedlejším produktem zcela jiného důvodu ke cvičení? Něčeho, co vlastně z důvodu ke cvičení udělá radost ze cvičení? Prostě to po určité době přijde samo a Vy už nebudete mít potřebu na to spěchat! Je totiž téměř nemožné při pravidelném cvičení nepozorovat změny, které se odráží nejen na těle.

S respektem k Vám i Vašemu tělu,

Martina