Asi by to chtělo poslouchat své tělo

Když se v našem těle objeví nějaký problém, zcela přirozeně hledáme, jak jej co nejrychleji vyřešit. A tak se někdo rozhodne pro návštěvu lékaře, jiný rovnou nasadí léky a mnozí začnou pátrat po příčinách svých zdravotních potíží na internetu nebo v nejrůznější literatuře.

Většinou tak informace o sobě a svém těle hledáme mimo sebe. A to je vlastně celkem zajímavý paradox…

Pokud už se konečně snažíme pochopit své tělo, pak nám jeho potíže často nedávají smysl. Vše přišlo tak nečekaně a náhle!

O řeči těla

Ale zvlášť u problémů v pohybovém aparátu se tělo s námi snaží komunikovat. Jen je to jinou řečí, než bychom asi čekali. Mluví s námi skrze naše pocity a zvyšuje hlas v podobě bolesti.

Velmi často, než se v těle objeví nějaká bolest a následný problém, vysílá nám určité signály. Zpočátku to mohou být nejrůznější tahy a nepříjemné tlaky, které se postupně mohou přetvářet v lehkou bolest.

Je to jako když delší dobu sedíte na jednom místě v určité pozici a pak si všimnete, že Vám v ní už není příjemně a je potřeba ji změnit. A čím dříve si toho všimnete a následně to uděláte, tím lépe.

Když nejsme pozorní sami k sobě

Problém je, když je naše pozornost upřená hlavně ven a ztrácíme vnímání sebe sama. Takže téměř na konci pracovní doby zjistíte, že jste si nestihli ani „odskočit“, najíst se nebo napít. A pak se zcela přirozeně objevuje podrážděnost, vyčerpanost a co hůř, třeba i bolesti v těle.

Pokud je naše pozornost upřená více ven, pak je velmi lehké vnitřní hlas svého těla přeslechnout.

Jak začít naslouchat

Právě mindfulness nás ale učí, jak začít naslouchat svému tělu a jeho signálům. Vede nás zpět k sobě tak, abychom byli schopní i během činností být pozorností (do určité míry) také u sebe. Jedině tak můžeme získávat ty nejspolehlivější informace o sobě a svém těle. Takové, které nenalezneme nikde venku!

Příběh o bolesti s překvapivým řešením

Kdysi jsem měla na terapiích mladou slečnu, která přišla s bolestmi lýtek. Na ortopedii žádnou příčinu nezjistili, tak ji odeslali na fyzioterapii. Klasické techniky a postupy v ošetření přinesly efekt jen na chvíli.

Pak jsem si ale všimla jedné zajímavé věci. Byl to neobvyklý sed této studentky, která měla zvyk si po určité době sezení opírat nohy o špičky. A když takto seděla většinu času ve škole, kde trávila průměrně 6 i více hodin, dostaly lýtka pěkně zabrat.

Co bylo překvapivější, že ona sama si toho nikdy moc nevšímala a tento způsob sezení jí připadal zcela běžný. Byla příliš koncentrovaná na to, co se děje kolem, než aby se sama sebe zeptala, jestli se jí takto sedí dobře. Zda cítí nějaké pnutí nebo nepříjemné pocity z oblasti dolních končetin.

Z častého provádění tohoto návyku se stal automatismus. Pak jen stačilo, aby si šla někde zaběhat či na túru do terénu a bolesti „NÁHLE A ZNIČEHO NIC“ propukly.

Ještě jeden příběh s dobrým koncem…

A ještě jeden příklad z praxe. Pacient s bolestmi zad mi nadšeně hlásí: „Tak jsem si všiml, že to břemeno v práci zvedám tak, že mě ty záda bolí právě z toho. Už jsem to změnil a bolest je pryč.“

Zázrak? Svým způsobem vlastně ano. Tento člověk si totiž poprvé všiml sám sebe více než své práce. A pak už jen pocítil to, na co ho jeho tělo už dlouho upozorňovalo.

Že bez naslouchání to prostě nepůjde…